Křeslo na doživotí...
S dcerou jsem při uspávání nachodila desítky kilometrů. Proto jsem si u druhého dítěte přála jedinou věc.
Kojící houpací křeslo…
Vlastně spíš ne, ale protože právě kojení mě inspirovalo k jeho založení, rozhodla jsem se ho symbolicky spustit 1. srpna, kdy začíná Mezinárodní týden kojení, a prvních sedm příspěvků jsem kojení věnovala.
Tak proč je vykojenej?
Jednoduše proto, že ho píše jedna vykojená máma. Kdo to je a proč to celé vzniklo, zjistíte zde.
A co v tomhle deníku najdete, to se dozvíte o kousek níž.
To je skutečně nečekané...V deníku najdete deník. Tak jen doufám, že zápletky v příbězích z mých k popukání všedních dní na tom budou o něco lépe.
Každý má nějaké recepty, které dokážou zachránit den nebo peněženku (a možná i život nebo vztah). A protože já je věčně nemůžu najít, píšu je sem.
Na příběhy ze života vykojené mámy se můžete těšit každý pátek.
S dcerou jsem při uspávání nachodila desítky kilometrů. Proto jsem si u druhého dítěte přála jedinou věc.
Kojící houpací křeslo…
Všichni říkali, že druhé dítě je jednodušší, protože už se člověk na tom prvním naučil, co a jak…asi ale mezi nimi nesmí být osm let.
A ne jen proto, že spoustu věcí člověk zapomene.
Když jsem byla poprvé těhotná, byla jsem přesvědčená, že budu potřebovat kočárek, postýlku, vaničku a nějaké roztomilé oblečení pro miminko.
Prostě žádné zbytečné utrácení.
Vždycky jsem si myslela, že nejhorší místo na kojení bude veřejná lavička, kde na mě bude kdekdo koukat.
Mýlila jsem se.