Překvapení...
Jednou z přirozených vlastností většiny lidí je stud. Takový ten pocit, který nám brání ukazovat cizím lidem části těla, které běžně schováváme pod oblečením.
A pak je tu porodnice…
Vlastně spíš ne, ale protože právě kojení mě inspirovalo k jeho založení, rozhodla jsem se ho symbolicky spustit 1. srpna, kdy začíná Mezinárodní týden kojení.
A v tomto týdnu se tu proto každý den objeví jeden příběh, který s kojením souvisí.
Jednoduše proto, že ho píše jedna vykojená máma. Kdo to je a proč to celé vzniklo, zjistíte zde.
A co v tomhle deníku najdete, to se dozvíte o kousek níž.
Dnes končí Mezinárodní týden kojení, a proto vás čeká poslední příběh z mé malé "kojící" série, kterým uděláme za kojením tečku (minimálně na chvíli).
Na další příběhy ze života vykojené mámy se můžete těšit každý pátek.
Jednou z přirozených vlastností většiny lidí je stud. Takový ten pocit, který nám brání ukazovat cizím lidem části těla, které běžně schováváme pod oblečením.
A pak je tu porodnice…
Kdysi jsem v jednom seriálu viděla, jak operující doktorce dali k uchu telefon, ve kterém brečelo její pár týdnů staré miminko…...ona se zamyslela a pak řekla něco jako "To je pláč číslo čtyři. Potřebuje nakrmit."
Když jsem si poprvé chystala tašku do porodnice, bylo to asi to nejtěžší balení zavazadla, co jsem kdy zažila. Logicky jsem chtěla mít všechno, co bych mohla potřebovat, ale…
…zároveň jsem tam nechtěla přijet se třemi kufry.
S dcerou jsem při uspávání nachodila desítky kilometrů. Proto jsem si u druhého dítěte přála jedinou věc.
Kojící houpací křeslo…