Výchova podle Montessori (nebo spíš Děti sorry?)

Dnes jsem si v dětské herničce všimla barevného letáčku, který zval maminky a jejich děti na Montessori dílničky. Rychle jsem zahnala mírné mrazení v zádech (o mém nadšení pro skupinové aktivity s malými dětmi možná taky někdy napíšu) a v duchu jsem se zasmála. Vzpomněla jsem si totiž na dnes již skoro legendární větu jedné mojí kamarádky, kterou jsem poznala, když jsem byla před lety v porodnici s prvorozenou dcerou.

Naše první setkání proběhlo, když mě přesunuli k ní na pokoj. Já jsem byla celá vyjukaná, jelikož dcera byla po porodu pár dní na jednotce intenzivní péče, a na tento pokoj mě po třech dnech přesunuli, abych nezabírala místo na oddělení šestinedělí. Po příchodu na pokoj jsem si jen sedla na postel, koukala do podlahy, přemýšlela, co bude dál a snad jsem si ani nevšimla, že je v pokoji ještě někdo další.

Najednou se však z protější postele ozvalo:

"Čau! Já jsem Kateřina. Budeme si tykat. Proč tady seš?" 

Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem ji sedět na protější posteli.

Byla to taková od pohledu drsňačka, určitě o pár let starší než já, po těle několik tetování. Zároveň ale měla ten nejupřímnější pohled, který jsem kdy v životě viděla. Pohled, který říká, neptám se tě jen tak, ptám se tě, protože mě to zajímá. 

Až později jsem zjistila, že tento první dojem byl naprosto správný, ona je totiž doslova ztělesněním pořekadla: 

,,Co na srdci, to na jazyku". 

Když se jí něco nelíbí, tak to prostě řekne, a to klidně i v situaci, kdy se například člověk tak trošku chlubí fotkami dětí nebo novým účesem a tak trošku očekává pochvalu či obdiv. A nepopírám, že to někdy není náročné... Ale na druhou stranu člověk vždycky ví, na čem je (i když někdy by to raději nevěděl).

Když mi tenkrát po několika dnech dali dceru na pokoj, asi po pěti minutách začala vydávat opravdu děsivé zvuky a já jakožto správně vyděšená matka kolem dcery poskakovala, chovala ji a zase pokládala a nakonec začala v panice vykřikovat: 

,,Co se to děje, nemám zavolat sestru?"

 Načež se z protější postele trošku pobaveně ozvalo: 

,,No co by se dělo, škytá ti dítě." 

Aha, dobře.

"Ale co s tím mám dělat?", ptám se. 

A Kateřina s nepříliš dobře skrytým posměškem v hlase odvětí:

"No co by, počkáš, až doškytá." 

A to je prostě ona. Kateřina. Nikoliv Katka či Káťa, ale Kateřina.

Jednou, když bylo našim dcerám asi tři čtvrtě roku, byly jsme na společné procházce. Naše představa byla, že dcery synchronizovaně usnou a my si v klídečku popovídáme. 

Kateřiny dcerka ale v kočárku vůbec být nechtěla, jenže chodit tenkrát ještě neuměla, takže to byl docela problém, protože nechtěla ani nosit, chtěla být na zemi, na což zrovna nebyly úplně ideální podmínky. Situace se postupně vyhrocovala a nakonec křičela holčička, křičela maminka a po několika desítkách minut holčička konečně usnula.

Jelikož to bylo poměrně dost intenzivní a já tenkrát měla o výchově dětí přečteno snad všechno, co jsem našla, chtěla jsem Kateřině nastínit, že se to dá dělat i jinak. Bez křiku a zbytečných nervů. A tak jsem naše povídání stočila tímto směrem.

Nadšeně jsem vyprávěla o tom, jak jsem se asi nejvíce inspirovala přístupem Montessori a snažím se o to, aby byla dcera samostatná a na vše si přišla tak nějak sama. Aby pochopila, proč po ní něco chci nebo naopak nechci a podobně. Kateřina mě s takovým zajímavým a trošku nevěřícným výrazem ve tváři celou dobu poslouchala a já postupně nabývala dojmu, že se jí to čím dál tím víc líbí a že v tomhle si porozumíme a budu jí moct předat všechno to, co znám.

A abych ji ještě více navnadila, rozplývala jsem se nad tím, jak mi můj přístup povětšinou krásně funguje, jak nemusím rozkazovat, křičet ani trestat, ale na všem se s dcerou nakonec domluvíme. Prostě jsem se jí snažila přesvědčit, že to fakt funguje. 

Musela jsem samozřejmě také přiznat, že ne vždy je to jen růžové a někdy opravdu vyčerpává, jak nám občas to domlouvání strašně dlouho trvá a jaký neuvěřitelný nepořádek vzniká, když se dcera pokouší o samostatnost. 

A taky, že někdy fakt nemám sílu uspávat ji hodinu a půl. Odpoledne a pak znovu večer. Protože respektuju její potřeby. A že tam teda občas selhávám, protože ona nerespektuje moji potřebu, aby už spala.

Kateřina pokyvovala hlavou a chápavě mručela.  

A tak jí říkám, "Tak co myslíš? Zkusíš to taky?"

A ona na to:

,,Když tě tak poslouchám...

...tak je to jasný."

Byla jsem nadšená...

...ale Kateřina pokračovala.

"V tomhle my se nikdy neshodneme."

"Ty si dál vychovávej podle Montessori nebo jak se to jmenuje a zkus se z toho nezbláznit." 

"Já si nechám svoji vlastní metodu."

"A jakou?" ptám se.

"No přece, děti sorry". 

A já teď po docela dost letech a zkušenostech s dalším přírůstkem do rodiny přemýšlím, jestli do "děti sorry" nepatří vlastně úplně všechny výchovné metody, které jsem za tu dobu na svých dětech (samozřejmě s tím nejlepším záměrem) vyzkoušela.

A podle čeho vychováváte vy? 😄
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám povídka líbila.