Tak kdo to teda píše? No přece já. Vykojená máma. Moc mě těší. 💗
Jsem máma dvou super dětí a abych si nepřipisovala všechny zásluhy, máme doma i jednoho skvělého tatínka. Pomalu (ale velmi jistě) mi táhne na krizi středního věku, což ale vůbec neodpovídá tomu, jak se cítím – po fyzické stránce často málem na důchod a po té psychické snad na pubertu.
Chtěla bych být tou nejlepší verzí sama sebe, a tak se zmítám mezi různými přístupy k životu i k dětem – někdy jsem eko, bio, montessori klidná minimalistka a jindy fastfood, instant, "dětisorry", zakrámovaná drama queen.
Neustále hledám zlepšení. Zkouším. Selhávám. A někdy i uspěju. Abych vzápětí svůj úspěch mohla zpochybnit a vyrazit na cestu za dalším zlepšením (nebo selháním). Často ta selhání vidím jen já a velice často mé snahy o "zlepšení" přijdou zbytku rodiny úplně zbytečné.
Ale já se nevzdám :-))))
PS: Ten obrázek jsem sem původně dát nechtěla, protože se mi nezdál moc povedený (technologie nejsou úplně můj šálek kávy). Pak mi ale došlo, že mě vlastně vystihuje až překvapivě dobře.
Úsměv, kterým se snažím zamaskovat únavu a přesvědčit samu sebe, že vlastně vůbec nevadí všechno to, co jsem ten den zase nestihla nebo neudělala tak, jak jsem si představovala.
Pohled, ve kterém se touha zvládat všechno s klidem, nadhledem a co nejlépe mísí s pokušením na všechno se vykašlat, pustit si film a nacpat se pizzou až k prasknutí. A upřímně? Mám podezření, že zbytek rodiny by to ocenil víc než moje další pokusy o zdravou životosprávu nebo rozvíjející aktivity.
Chybějící čárka ve slově máma, která ale nakonec dává obrovský smysl, jelikož MAMA MAMA mi říkaly obě děti, když jsem je ještě kojila, ale zároveň už začínaly mluvit.
A pak je tu ještě jedna věc, bez které by ten obrázek nebyl úplný.
Kafe.
KAFE.
KAFEEEEE.
(Joo... a taky sladkosti. Ale to se snažím tajit i sama před sebou.)
A i když mám často pocit, že to celé zvládám jen tak tak, nikdy bych neměnila. Protože tenhle můj "zbytek rodiny" je to, za co jsem v životě nejvíc vděčná (i když se ta vděčnost občas naplno projeví až ve chvíli, kdy všichni spí).
Tak si za mě uvařte jedno dobré kafe a otevřete deník 💗
A jestli chcete vědět, proč píšu Vykojenej deník čtěte dál.
Tak jak to tedy bylo? Popravdě? Tenhle blog vznikl vlastně úplnou náhodou.
Vždycky jsem měla potřebu všechno zkoumat, analyzovat a hledat ta nejlepší řešení. Asi mi to zůstalo z dob, kdy jsem bývala tak trochu vědkyně. Jenže s dětmi jsem objevila svoji novou superschopnost – všechno zapomínat.
A víte, co je (alespoň pro mě) ještě mnohem horší než neznat odpověď?
Vědět, že už jsem ji jednou našla... a nemoct si vzpomenout ani na ni, ani na to, kam jsem si ji zapsala.
A tak jsem si pořídila sešit, abych měla všechno pohromadě.
Pak druhý.
A třetí.
Jenže záhadným způsobem vždycky zmizel zrovna ten, který jsem potřebovala.
Přešla jsem tedy do počítače. Jenže ten měl skvělý smysl pro načasování – přesně ve chvíli, kdy jsem potřebovala něco najít, byl vypnutý, vybitý nebo se rozhodl, že nastal ideální čas na aktualizaci.
A tak mě napadlo, že nejlepší bude mít všechno online a dostupné i z mobilu, protože ten obvykle neztrácím a celkem obstojně se mi ho daří udržovat v nabitém stavu.
Nebylo to ale tak, že bych si řekla: Tak, založím si blog!
Dlouhou dobu jsem si psala jen sama pro sebe do poznámek v mailu. Pak mě ale napadlo, že jednou bude možná moje mladší ségra řešit podobné věci jako já. A místo nevyžádaných rad bych jí prostě mohla poslat odkaz na svoje stránky. A tak vznikla první verze blogu.
Pak jsem ale zjistila ještě jednu věc. Při tom mém věčném hledání, zkoušení a vylepšování, ale vlastně i při úplně obyčejném žití vzniká překvapivě velké množství situací, které jsou... řekněme... lehce tragikomické.
A protože ráda píšu (jen tak mimochodem... mám rozepsaných i několik knih...bohužel už několik let a ke konci se neblíží ani jedna), začala jsem zapisovat i tyhle zážitky.
Došla mi totiž ještě jedna věc – ono někdy člověku nepomůže ani tak rada, jako vědomí, že je na tom někdo úplně stejně. Nebo ještě o trochu hůř.
A tak se z původně obyčejných poznámek postupně stal deník. A ten je dnes srdcem celého blogu.
Najdete tu ale i ty zmiňované recepty, tipy a věci, které mi usnadnily život.
Co tu však nenajdete, je recept na mateřství. Ani na to, jak správně žít.
Píšu jen o tom, co fungovalo (nebo nefungovalo) mně a co bych s klidným svědomím doporučila svojí mladší ségře. 🙃
Máte na srdci něco, co byste mi chtěli sdělit?
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com