Jednou se to snese...Nebo ne?

S letošním prvním školním dnem, kdy jsme se nějak zapomněli probrat z prázdnin a nastavit se na to, že začínají povinnosti, se mi vybavil jeden rok, kdy jsme se o víkendu před Velikonocemi rozhodli prohodit dětský pokojíček a ložnici. 

Byla jsem v tu dobu těhotná s druhým dítkem a bylo jasné, že jelikož ložnice je o mnoho větší než pokojíček, půjdou děti právě tam, aby měly více místa. Jelikož můj muž je muž činu, rozhodl, že všechny věci z obou pokojů dáme do obýváku, vymalujeme, přestěhujeme nábytek a věci zase uložíme na místa. A to všechno za jeden víkend.

Akce kulový blesk.

Během vyklízení se ale ukázalo, že věcí je nějak více, než jsme mysleli a že bychom se v obýváku nejspíš následující dny nehnuli. A tak jsme některé z nich začali odnášet i na půdu. Nejprve organizovaně, ale protože to trvalo moc dlouho, tak pak už jsme to tam házeli bez ladu a skladu s vidinou, že vše protřídíme (já protřídím) později.

A protože jsme díky tomuto přístupu ušetřili trochu času, rozhodli jsme se vymalovat i předsíň. Přesněji řečeno, já jsem se rozhodla, že to uděláme a můj muž se  rozhodl raději to opravdu udělat, protože jsem byla už dost těhotná na to, abych začala opravdu hodně brečet, kdyby to neudělal. 

Takže také věci z předsíně putovaly na půdu. A po několika dalších hodinách jsme konečně byli připraveni malovat. Ale byl už večer, a tak jsme si raději objednali pizzu a rozhodli se pokračovat až ráno. 

Následující den muž opravdu vymaloval všechny pokoje a spolu s kamarádem přestěhovali i nábytek a pak nadešla moje chvíle.

Třídění a organizování je totiž moje. 

Teda takhle, ten proces mě zas tak nebaví, protože se neumím rozhodnout, co vyhodit a co ne, ale srovnané police, regály nebo skříně mi působí podivnou radost (kdysi dávno jsem chodila brigádně doplňovat zboží a doteď na to ráda vzpomínám). Ale nějak jsem se nemohla rozhodnout, kde vlastně začít. A protože ráno moudřejší večera, šla jsem nakonec raději spát.

Druhý den jsem se ale vzbudila nemocná. Muž se sice nabídl, že věci uloží, ale to jsem nemohla dopustit, protože nikdo na světě je přece nedokáže uložit tak dobře jako já (asi nebude lehké se mnou žít). A tak alespoň přesunul celou hromadu z obýváku do pokojíčku, aby mě nedráždila. 

Za tři dny už mi bylo lépe, ale třídění muselo počkat i tak , jelikož jsem musela vyprat prádlo a sbalit nás na několikadenní návštěvu k rodičům, ke kterým jezdíváme slavit Velikonoce.

Od rodičů jsme se tenkrát vrátili až den před začátkem školy a dcera přišla s nápadem, že by chtěla paní učitelce vyrobit obraz jako dárek na přivítanou, ale že potřebuje mou pomoc. A protože se snažím podporovat jakoukoli kreativitu a protože vím, že čas strávený s dětmi je to nejcennější, co máme (a taky proto, že se mi vůbec nechtělo prát, vybalovat nebo třídit stále čekající hromadu), šly jsme vyrábět obraz.

Však to nebude na dlouho.

No. Bylo. Zabralo nám to několik hodin.

Takže teď honem.

Večeře.

Umýt. 

Vyčistit zuby.

Najít aktovku (kde by tak asi mohla být, před hromadou, za hromadou...uf, tady je, uložená za postelí...tak fajn aktovku máme).

Sešity jsme nevyndávali, ty tam budou. A penál? 

Kde je penál???

Vybavilo se mi, že jsem ho během stěhování měla v ruce, ale pak přeci byla dcera ještě ve škole...nebo nebyla? Nebo jsem ho neměla v ruce? No nic, improvizujeme, pár pastelek a pero hozené v aktovce. Jednou se to snese.

Teď už je nějaké oblečení na ráno a honem spát, ať nezaspíme.

No super, zaspaly jsme. 

Vstáváme v 7:20, naštěstí je škola kousek, to dáme. 

Na snídani rohlík.

Na svačinu taky rohlík. A jablko. Jednou se to snese.

Jdu dát svačinu do aktovky a objevím tam prázdný sáček od tělocviku, který dcera přinesla vyprat a který jsem sice dala do prádla, ale ještě nevyprala a samozřejmě jako na potvoru dnes tělocvik mají.

Možná bych jí mohla napsat omluvenku, ráno jednou kýchla.

Ne, to nepůjde, jsem v tomhle Mirek Dušín...takže hledám legíny a tričko, sice je na něm nějaký flek, ale jednou se to snese.

Kouknu rychle z okna, tam zcela zataženo a zima, i když minulý týden už bylo jen na mikinu, dneska to bude chtít zimní bundu…tu jsem myslím dala do komory. Ano. Je tam, paráda. Čepice je neznámo kde, ale kapuca to zachrání…

Super, ještě boty a jdeme.

"Ne, zlato, nemůžeš si dnes vzít ty nové balerínky, je tam zima, vezmi si tenisky."

"Jasně, to je pravda, tyhle tenisky se k sukni nehodí."

"Ne, nemůžeš si vzít zimní kozačky, mají utržený ten zip a já to nedala spravit, myslela jsem, že už bude teplo."

Zoufale se snažím nezakřičet: "Prostě si vem ty tenisky a pojď.", ale vidím, že dcera je kousíček od pláče, tak dál prohrabávám tašky v komoře, a mezi zuby cedím "To není možný, přece tady někde musej bejt". 

Dcera se ptá, co hledám a já vykřiknu, že přece ty jarní a skoro šeptem dodám kozačky.

"Maminko, ale ty jsou přece v kufru od babi."

Anoooo, máš pravdu. Jsi boží.

Dcera obléká kozačky, všechny krize jsou zažehnány a jdeme.

Jen co otevřu dveře, málem se skácím,

Venku prší. 

Doslova lije jako z konve.

Jak to? Vždyť ještě před pár minutama byla jen zima.

Dobře. 

Nádech. 

Výdech. 

Kde jsou deštníky?

Proč jsem jen chtěla malovat i tu předsíň?

Proč jsem včera radši nevybalila a neporovnala aspoň nějaké věci?

V komoře ale asi nejsou, tam jsem teď hrabala a nenarazila jsem na ně.

Jestli jsou na půdě, tak tam je stejně nenajdu.  

Jeden je určitě v autě, ale tím jel muž do práce.

No nic, kapuca proti větru, zimě i dešti. Do školy je to kousek. Jednou se to snese.

A tak jdeme, dokonce se zdá, že déšť ustává a já začínám mít pocit, že se vše zase v dobré obrací.

Čekáme na posledním přechodu a v tom se ozve:

"Mamiiiii?"

No, copak?

"Já mám mokré ponožky."

Cože? 

Jak? 

Proč?

A tak dcera zvedne nohu a já vidím, že má úplně prasklou podrážku. A na druhé botě to stejné.

Je tohle možné? 

Vrátit už se nestíháme a stejně nemáme jiné použitelné boty.

Myslím, že jsem do tělocviku hodila i ponožky. Možná. Vezme si ty. To se snese.

Dcera vchází do školy a já se vracím domů zralá na neurol nebo sklenici vína.

Přemýšlím, jestli se to jednou snese.

Ne. Tohle se nesnese.

Jsem přeci těhotná.

A tak si jen sednu ke stolu a koukám.

Koukám na ten obraz pro paní učitelku, který jsme vyrobily a říkám si, že to včerejší  společné výtvarné odpoledne za ten ranní shon přeci jen stálo.

Počkat!!!

My jsme ho jako vážně zapomněly vzít do školy?