Osm vepřových výpečků...

Když jsem se nedávno ptala mého muže, co by si dal zítra k obědu, odpověděl mi tak, jak je jeho dobrým zvykem: 

"Je mi to jedno." 

Odvětila jsem, že to je báječné a že v tom případě udělám špagety.

Děti budou nadšené a já koneckonců taky.

Netrvalo ani pět minut a muž mi jakoby mimochodem říká, že má vlastně už hrozně dlouhou dobu chuť na vepřové výpečky se špenátem a bramborovým knedlíkem. 

Představa tohoto pokrmu mi vyvolala na tváři úsměv od ucha k uchu. 

Vzpomněla jsem si totiž na jeden den, kdy jsem byla těhotná s naším druhým miminkem a dostali jsme přesně na toto jídlo chuť.

Tedy abych byla přesná, můj muž dostal tuto chuť.

Já ne.  

Jednou z chutí, která mě v těhotenství opustila, byla totiž chuť stát několik hodin u plotny. Vždy, když jsem si tohle představila, hned jsem měla mnohem větší chuť na těstoviny s omáčkou nebo chleba s máslem.

Tenkrát za mnou můj muž přišel a povídá: 

"Co kdybychom si udělali na oběd výpečky?". 

My? 

Vážně?

Naše spolupráce při vaření je totiž zhruba taková, že já to uvařím a on to sní. 

Takže ne vždy se jeho gastronomické nápady setkají s kladnou odezvou.
 
Tenkrát měl ale štěstí, protože mi do porodu zbýval asi necelý měsíc a tušila jsem, že pak už se ode mě takového pokrmu jen tak nedočká.

Špenát i brambory jsme doma měli, ale vepřové na výpečky bohužel chybělo. 

Protože nám oběma bylo jasné, že pokud se s mým ohromným těhotenským břichem vydám do obchodu já, vyčerpám svůj denní příděl energie a už nic neuvařím, musel se tohoto úkolu chopit můj muž.

Napsala jsem mu, jaké maso má na ty výpečky koupit, jelikož jakožto bývalý aktivní sportovec zná víceméně jenom kuřecí prsa a tuňáka v plechovce. 

Ale abych mu nekřivdila, já také nejraději nakupuji v masně, kde paní prodavačce řeknu, co chci vařit, a ona mě vybaví takovým masem, které na to bude nejlepší. Bohužel má však tato masna zrovna v neděli zavřeno a museli jsme vzít zavděk supermarketem.

Muž se zeptal, jestli nepotřebujeme ještě něco dalšího, což jsem hned využila a vybavila ho nákupním seznamem. 

Po zhruba dvou hodinách a třech telefonátech se konečně vrátil z obchodu. 

Ne, že by byl seznam tak obsáhlý, ale on nemá rád neúspěch. Takže i kdyby měl být v obchodě půl dne, vždy nakonec najde vše, pro co jsem ho poslala, případně mi ještě zavolá, jestli jsem to náhodou nenapsala špatně.

Vrhla jsem se tedy na vybalování nákupu.

Ovoce a zelenina.

Těstoviny.

Nějaký sáček. Aha, něco nového na ochutnání, na to se koukneme později.

Pečivo.

A kde je to maso?

Šunky a sýry.

Nějaké nářadí nebo co. Určitě bylo hrozně výhodné a určitě ho hrozně potřebujeme.

Už jsem se začínala v duchu potutelně smát, protože jít pro jednu konkrétní věc, koupit spoustu jiných a tu, pro kterou jsem šla zapomenout, je obvykle moje parketa.

No tak nevím.

Není tady.

"Ale musí být, vždyť jsem ho koupil."

"Na. Tady je."

A ano. Bylo.

Byl to ten malý pytlíček, o kterém jsem si myslela, že je to nějaká novinka k ochutnání, protože muž takhle občas přinese z pultu lahůdek něco, co bych já nikdy nekoupila, abychom to ochutnali.

A v tom pytlíčku bylo přesně...

...315 gramů masa.

Já jsem totiž řekla, že bude stačit nějaký menší kousek a zrovna jako naschvál měli v pultu tenhle odkrojek. 

Muž sice říkal, že tam ještě znovu zajede, ale to bychom se toho oběda nedočkali už nikdy, a proto jsem s občasnými výbuchy smíchu dala péct těchto osm vepřových výpečků (no dobře, udělala jsem je menší než obvykle, a tak jich bylo osm pro každého...).

Když byl náš oběd na stole, podívala jsem se na mého muže, který si téměř vždycky u oběda přidává a napadlo mě, že vlastně nevím, jestli si přidává proto, že tak dobře vařím nebo proto, že mu dávám malé porce. 

No tentokrát se to nedozvím, jelikož na přidání určitě nebude. 

Před pár lety bych asi dělala, že nemám hlad a celou porci mu nechala, ale tenkrát ještě s těhotenským hladem jsem se odmítala své porce vzdát.

A tak si tak naproti sobě mlaskáme, když najednou muž pronese:

"Ty jo, já už jsem úplně plný. Nechám si to na později."

A já koukla na ty jeho dva zbylé kousky masa a snažila se zachovat co nejvážnější výraz, jelikož mně zbývaly výpečky na talíři tři a rozhodně jsem najedená nebyla.

Natož on.

PS: Pokud byste si chtěli výpečky uvařit tak, jak je děláme my, kupte si přesně 315 g masa a držte se tohoto receptu.