Hospodyňka na druhou...

Jednou, když jsme spolu s mužem byli ještě poměrně krátce, ale už dost dlouho na to, abychom to brali vážně, rozhodl se mě představit své mamince.

A protože bydlela několik set kilometrů od nás, rovnou jsme u ní pár dní zůstali. Bylo to tedy takové poměrně intenzivní seznamování.

Tenkrát jsem měla tak nějak zažito, že kvalita ženy se pozná především v kuchyni, a tak jsem se chtěla před možná budoucí tchýní blýsknout svým kuchařským uměním.

Jenže co vám budu povídat, místo svíčkové a guláše jsem tenkrát uměla spíš těstoviny desetkrát jinak a s tím na Moravě zas až tak neoslníte. Navíc vařit v cizí kuchyni je stres sám o sobě, jelikož pořád něco hledáte, musíte se ptát a máte pocit, že spíš přiděláváte práci a výsledek za to ani nestojí...

Asi třetí den naší návštěvy ale přišla moje chvíle.

Odjakživa hrozně ráda chystám různé obložené talíře nebo jednohubky. A tenkrát přijely na hlídání malé neteře a k večeři si přály tousty. A já hned uviděla svou šanci. "Tousty jsou jednoduché a já jim k tomu nachystám obrázky ze zeleniny" prolétlo mi hlavou.

A tak jsem se nabídla, že jim ty tousty udělám. Tchýně byla trošku nedůvěřivá, ale nakonec mi přípravu večeře svěřila. V rychlosti mi popsala, kde najdu všechny potřebné suroviny, a já vyrazila do kuchyně.

Ještě na mě cestou volala, ať tam nezapomenu dát pečicí papír. Odvětila jsem, že jasně, ale v duchu jsem přemýšlela, kam ho mám vlastně dát. 

No ale přece se nebudu ptát.

A pak mi to došlo.

Ona dělá tousty na plechu v troubě. No jasně. Je to rychlejší a nemusí stát desítky minut u toustovače. Navíc jsou všechny hotové naráz a nemusí tak dětem vysvětlovat, že musí počkat, až bude dost pro všechny.

A tak jsem si celá spokojená zapnula troubu, připravila plech s pečicím papírem, naskládala tam tousty a dala je péct.

Mezitím jsem holkám na talířky naservírovala zeleninu do nejrůznějších obrazců. Jedna měla panenku, druhá kytičku a poslední berušku. Už jsem se nemohla dočkat, až se tousty dodělají a děti to uvidí a ze mě rázem bude nejen oblíbená teta, ale taky ideální kandidátka na budoucí snachu.

Když bylo hotovo, zavolala jsem holky do kuchyně, hrdě před ně postavila své výtvory a sledovala, co ony (a hlavně tchýně) na to.

Místo toho, aby všechny nadšeně zvolaly, že nic hezčího nikdy neviděly, koukaly střídavě na talířky a na mě takovýma posmutnělýma očima.

Nechápala jsem, co se děje. 

Načež nejstarší z nich pronesla, že ony ale vždycky mají trojúhelníčky.

"Není problém," zvolala jsem nejveseleji, co to šlo, a tousty jsem jim všem rozkrojila. 

 Tak.

Vyřešeno.

A teď ten obdiv.

Ale zase nic.

"My totiž milujeme ty křupavé okraje a tady žádné nejsou." dodala další.

Kouknu na tchýni a ta už se nadechuje, aby se vzápětí mohla zeptat:

"Proč sis nevzala toustovač?"

Nechápavě na ni koukám a říkám: "No protože jste říkala, ať nezapomenu na pečicí papír, tak jsem si z toho odvodila, že děláte tousty v troubě."

Tchýně se na mě podívala pohledem, ve kterém se mísil smích a údiv a bůhvíco ještě, a už už chtěla něco říct, ale vtom se ozvaly děti, které se dožadovaly "normálních toustů".

 To by nebyl problém, kdybych ovšem nezpracovala všechnu šunku i sýr. 

A tak tchýně vzala ty moje předpečené tousty dětem z talířků a dala je ještě jednou zapéct. 

Do toustovače.

A nezapomněla na pečicí papír.

Geniální. 

Už nikdy žádný připečený sýr.

Jo a mých pečlivě naaranžovaných zeleninových obrázků se děti ani nedotkly, takže ty jsem snědla já, aby se to "zbytečně nevyhazovalo"...

P. S. Pokud byste měli pocit, že by se vám hodilo více podobně zásadních životních mouder, postupně se budou objevovat v rubrice Vykojená moudra.