Trochu těším, trochu bojím...

Pokud jste četli příběh Babiččina tajuplná bramboračka, tak už víte, že jsem jako dítě většinu letních prázdnin trávila se svojí sestřenicí a babičkou na chatě. A ačkoliv to byla úplně normální chata, byly chvíle, kdy se měnila v takový malý strašidelný hrad...

A my jsme se na to vždycky hrozně těšily. 

No těšily.

Přesněji to vyjadřuje právě takový ten pocit "trochu těším, trochu bojím".

Jednoho dne, někdy uprostřed prázdnin, se začalo brzy odpoledne stmívat. Začal se zvedat vítr a teplota poměrně rychle klesala a v tu chvíli nám bylo jasné, že se na nás žene bouře.

Bouřky tam bývaly opravdu velké. Babička vždycky koukala na nebe a podle toho, jestli šly mraky od Prahy nebo od Heřmaňáku, určovala, jaká bouřka bude. Protože když šla od Prahy, byla vždycky horší. A někdy dokonce říkala, že to je v háji, protože jdou z obou stran a "Jestli se zas srazí, tak to nechci vidět..."

Ale my jsme si to vždycky trochu přály, protože to pak teprve byla podívaná...Občas jsme si dokonce daly židle do takového zastřešeného místa u chaty, a tam jsme seděly a koukaly na blesky, déšť a kroupy, dokud nezačalo pršet tak šikmo, že jsme byly celé mokré.

No jenže tenkrát to šlo i od Hradce..."Tak to bude něco..." pronesla babička.

Takže honem.

Uklidit věci po zahradě, aby nic neodletělo.

Zavřít dveře od jedné i druhé boudy a zadělat okna u chaty, ať se větrem nevyvrátí.

Zavřít a zajistit fóliják (to je jako skleník, ale z igelitu). 

Otrhat co nejvíc zralého ovoce, které by při bouři popadalo. 

A pak se spolu s prvními kapkami rychle schovat do chaty.

Babička si udělala kafe, nám udělala čaj, namazala chleby s máslem a s Poličanem a otevřela Disco sušenky.

A protože jsme tam tenkrát neměly televizi ani mobily a rádio v bouřce nehrálo, hrály jsme buď karty nebo luštily s babičkou křížovky a u toho jedly Vexty. To byly, a myslím, že pořád jsou, takové pěnové gumové bonbóny.  

Ale nejradši jsme měly, když nám babička četla pohádky.

To totiž byly pohádky s velkým P. 

Babička měla ráda detektivky. A to dětské pohádky úplně nejsou.

Ale existují výjimky - například pohádky (nebo spíše horory pro děti) od Hanse Christiana Andersena, případně bratří Grimů. A když nám tyhle pohádky babička četla za bouřky, dostávalo všechno ještě mnohem strašidelnější rozměr. 

A tenkrát, zrovna když nám četla Malou prodavačku zápalek, vypadl proud. A protože chata byla opravdu na samotě a nebylo tam žádné veřejné osvětlení, nastala úplná tma.

A tak babička, stejně jako děvčátko v pohádce, škrtla sirkou a zapálila svíčku. Ale jenom jednu, neměly jsme jich moc a nevěděly jsme, kdy elektřina naskočí. A to slabě plápolající světlo bylo snad ještě strašidelnější než ta úplná tma.

Proč? 

Protože v létě jsme většinou nechávaly celý den otevřené dveře, aby se větralo. Což ale taky znamenalo, že nejrůznější druhy hmyzu měly do chaty v podstatě volný přístup. Ve dveřích byl sice takový červený závěs, ale ten zadržel jen některé méně šikovné a méně odhodlané mouchy a vosy. 

Takže k večeru byli v chatě komáři, můry, sem tam nějaký mravenec či brouček, ale těch jsme se poměrně rychle zbavily. Nejhorší návštěvníci byli pavouci, protože ti se uměli skrývat. 

A to byl problém.

Především tedy pro nás (mě a mou sestřenici), protože my jsme se pavouků bály a do chaty jsme odmítaly vlézt dokud nám babička neřekla, že tam žádní nejsou. Jenže stoprocentní to nebylo nikdy. A my jsme to věděly. 

Ale měly jsme taktiku.

Ačkoliv sestřenka byla (a pořád je) o trochu starší, já jsem byla (a pořád jsem) o trochu větší, což bylo pro boj s pavouky důležitější než věk (říkala sestřenka). A tak mi díky svému vyššímu věku, který byl zase důležitější pro správná rozhodnutí vždy moudře radila, co mám odvážně udělat... 

A přesně tak to bylo i za téhle bouřky, kdy jsme seděly v šeru plápolající svíčky, koukaly se kolem sebe a kontrolovaly (sestřenka pohledem a já na její popud doopravdy) všechna riziková místa. 

A že jich bylo.

Ale nejhorší byla trouba, to byl největší strašák. 

Byla to totiž plynová trouba, do které se plyn kupoval v takových těch bombách, které se dávaly z venku chaty do takové skříně. 

A v té skříni žili monstra. Skutečná pavoučí monstra. 

Bylo jich tam hrozně moc a byli větší a mohutnější než všichni ostatní pavouci široko daleko. Asi proto, že tam měli teplo jako v terárku? Nevím. Ale bylo to tak. 

A my se vždycky bály, že odtamtud prolezou do té trouby a z ní nalezou do chaty. Sice jsme tušily, že dveře od trouby asi jen tak neotevřou, no ale co kdyby...A stejně jako vždycky, i tentokrát jsem já byla ten, kdo musel jít a doufat, že se mu podaří přirazit k troubě židli dřív, než se pavoukům podaří ji otevřít.

No a když bylo vše zkontrolováno a zajištěno, přišlo to, co jsme tušily, že přijde, ale doufaly jsme, že nepřijde.

Musely jsme na záchod. 

Jenže v chatě nebyl klasický splachovací záchod, nebyla tam totiž ani kanalizace. 

Měly jsme tam kadibudku. 

Ta byla krásná, dřevěná a voňavá. Uvnitř byla taková lavice s kulatým otvorem, který se zadělával krásným porcelánovým víkem (myslím, že to byla poklice z nějaké starožitné mísy po prababičce). 

Problém byl, že kadibudka byla asi třicet metrů od chaty. Takže v tuto chvíli v úplné tmě. 

Další problém byly dveře, protože když se zavřely na zástrčku, byla tam úplná tma a když se zástrčkou nezajistily, otevřely se dokořán. Takže jsme si je musely navzájem držet pootevřené.

No a největší problém byl, že tam byli pavouci. Zase. Byli všude. Naštěstí tam většinou byly takové ty nohaté Johany, které jen sedí a koukají a nad kterými cítí člověk určitou převahu, ale občas se objevili i ti poctiví. 

Masáci jim říkala babička. V tomto případě nebudu polemizovat nad tím proč zrovna tam byli tak vypasení.

No a do téhle kadibudky my jsme musely jít. 

V dešti.

Ve tmě.

Jen s baterkou. 

No a tak jsme obuly holínky, vzaly deštník a běžely jsme. Babička na nás s druhou baterkou čekala před chatou. Ona by s námi šla, ale bolela jí tenkrát noha, tak chodila pomalu a protože "lilo jako z konve", jak říkávala, řekly jsme, že to zvládneme.

Když jsme tam doběhly, samozřejmě jsem to byla já, kdo musel otevřít dveře, kdo tam musel zasvítit baterkou, kdo tam musel vlézt a kdo musel zkontrolovat všechny rohy. 

Sestřenka stála pod deštníkem metr od kadibudky, jedním prstem přidržovala dveře a jen říkala: "Ještě tam nahoru, ještě na strop, ještě, ještě, ještě..." a u toho byla připravená utéct zpět do chaty při sebemenším náznaku nebezpečí. 

Ale hlavně jsem to byla já, kdo musel odklopit poklici. 

A to byl teprve bobřík odvahy. 

Pod poklicí totiž žil pan Pavouk. 

A ten někdy udělal takovou velkou pevnou bílou pavučinu přímo přes ten otvor a na ní si hověl. A to byl velký trénink sebekontroly nemrsknout po něm tou poklicí. Ale to se nesmělo stát, nesměla se rozbít, to byla vzácnost (nebo alespoň jsme si to myslely). Takže když tam byl, většinou jsme i s poklicí v ruce běžely za babičkou, aby pana Pavouka zahnala.

Za povzbuzování sestřenky jsem tehdy dala ruku na poklici, ale pak zas vyběhla ven. 

"Určitě tam bude. Já to nedokážu. " 

"Ale jo, neboj se, ty seš hrozně odvážná, to zvládneš a já už fakt musím." povzbuzovala mě sestřenka.

No tak dobře, tak znovu.

Asi na popáté jsem víko konečně odklopila. 

A tentokrát tam naštěstí nebyl. Takže pak už to proběhlo jako vždycky.

Sednout.

Zavřít oči, protože některé věci (pavouky) je lepší nevidět.

Vykonat.

Obléknout.

Zabouchnout.

Utéct.

Nejprve sestřenka a pak já. Tentokrát jsem obléknout, zabouchnout a utéct spojila do jednoho kroku, protože sestřenka už na mě déle nemohla čekat a rozeběhla se zpět do chaty.

A protože v chatě už se začalo ochlazovat, převlékly jsme se do pyžam a šly si zalézt do postele, peřinu až po bradu. 

Ale ne proto, že by byla nějaká strašná zima, ale proto, že "Když se k nám noc blíží, vylézají hadi, pavouci a štíři..." 

Hadi tam sice nebyli, ale občas se ve svitu svíčky objevil na zdi stín lezoucího pavouka a pak vypukla panika a hledání, kde leze. On je totiž pavouk v tom stínu obrovský. 

No a pak nás někdy něco zalechtalo na zádech. Většinou naše vlastní vlasy, ale my jsme byly přesvědčené, že je to štír. 

My jsme si tenkrát myslely, že štír je škvor, střihavka, takový ten brouček s kusadly, který nám v noci vleze do ucha, proleze až do hlavy, kde se usídlí a rozkouše nám mozek (díky tati).

A tak jsme spaly s rukama na uších...a zkoušely jsme i kolíček na nos, ale to bolelo.

Babička už tenkrát byla ospalá, a tak se rozhodla zhasnout svíčku "Abychom se tu nepodpálily...", přeci jen ta chata byla dřevěná. No a tak jsme tam ležely v úplné tmě a tichu. Jen zvenku bylo z dálky slyšet štěkání a vytí psů (nebo vlkodlaků?), občas takové to strašidelné kňučení koček, co zní jak pláč malého dítěte a do toho déšť a vítr...

Dnes se tomu říká bílý šum a prý je ideální pro hluboký spánek, tenkrát bych to nazvala spíš bílá smrt, protože klid nám to rozhodně nepřinášelo a spánek už vůbec ne. A tak jsme stejně jako vždycky začaly hrát s babičkou slovní fotbal, a tím jak u o toho usínala a pokaždé jí trvalo delší a delší dobu, než odpověděla,  jsme pomalu začaly usínat my.

Když vtom se najednou ze střechy ozvalo takové šramocení, cvakání, škrábaní a bouchání.

Začaly jsme si sestřenkou šeptat...Myslíš, že mohli ti pavouci z plynové skříně vlézt do střechy? Možná jo. A nebo jsou tam nějací jiní, ještě větší. Jo. Jsou. Zmutovaní. Z toho, jak tam babička stříkala ten sprej proti vosám. Možná jsou velký jako myš. Nebo kočka. Co když na nás z té střechy spadnou? Normálně se na nás propadnout. Stovky zmutovaných pavouků...

Babííííííííí.....a letíme k babičce pod peřinu.

"Holky, nechte toho, vždyť to je přece kuna, víte, že se tam chodí schovávat..." 

"No víme, minule jsi to taky říkala, ale nikdy jsme jí neviděly..."

A tak jsme namačkané na jedné posteli, babička nám vypráví o té kuně, proč dělá takový rámus a proč tam chodí a nás to pomalinku uklimbává ke spánku...Ale ten nám dnes prostě není souzený.

Najednou okno osvítí docela silné světlo.

Co to je? Mimozemšťani? 

Tenkrát znejistěla i babička (ona na ně totiž taky trošku věřila) a říká..."To bude spíš auto, ale teď? Kdo by sem jezdil?"

"Babí, máme zamčeno?" ptá se potichounku sestřenka.

"Ano, myslím, že máme." odpoví babička. 

Najednou světlo zhaslo, bylo slyšet bouchnutí a za chvilku už někdo bere za kliku.

No to snad ne. Co teď? Přetáhly jsme si peřiny až přes hlavu a ani nedutaly.

Ukázalo se, že zamčeno naštěstí opravdu bylo. Ale ozvalo se ťukání.

Babička se začala zvedat z postele.

"Babíííí, nechoď tam", zašeptaly jsme obě najednou.

Ale babička šla. Tak moc byla statečná.

A my slyšíme, jak se otevírají dveře a pak slyšíme babičku jak říká: "Ne, ještě jsou vzhůru."

A tak malinko vystrčíme hlavy a zpoza rohu vyběhnou naše mamky.

Viděly tu hroznou bouřku, a tak počkaly až se to trochu uklidní a přijely nás zkontrolovat. Neměly jsme totiž ty mobily a vedle chaty byly dvě takové vysoké borovice, u kterých jsme se vždycky, když byl velký vítr trochu bály, aby nespadly na chatu.

A co vy? Slavíte Halloween nebo ho žijete? 😄
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám povídka líbila.