Střepy přinášejí hlad...

Jedno z nejoblíbenějších jídel mého muže je zaručeně sekaná. A protože jsem docela hodná žena, tak mu ji občas uvařím. Upeču. 

Ale je to pro mě takové trošku kontroverzní jídlo (pokud jídlo může být kontroverzní).

Jednou jsem viděla dokument, kde říkali, že když si koupíte mleté maso v supermarketu, je v něm maso desítek zvířat, často prý nemocných a starých (to jsem nevěděla) a podle pána z dokumentu jsou to v podstatě všelijaké odřezky, které zbydou po porcování masa (to jsem asi trošku tušila).

Samozřejmě nevěřím všemu, co se kde říká...

A tak jsem si pro jistotu asi čtrnáct dní po zhlédnutí tohoto dokumentu pořídila mlýnek na maso - abychom věděli, co jíme (aspoň trochu). 

Protože ale sekanou moc často nedělám, občas zapomenu, že ten mlýnek mám a zase koupím maso rovnou namleté. (A někdy zapomenu naschvál, protože vím, že mi to ušetří spoustu času.)

 Jenže ve chvíli, kdy se pustím do vaření, vzpomenu si na ten dokument a mlýnek ve spíži a jsem z toho taková nesvá a zařeknu se, že příště si ho namelu sama.

A tak když muž vysloví přání, že by rád sekanou, začíná proces.

Nejprve svedu svůj vnitřní boj, jestli koupit maso namleté nebo si ho namlet sama (pokud mi tedy zrovna zbývá dostatek mentální kapacity na to, abych si vzpomněla, že vlastním mlýnek). 

Většinou jsem v tuto chvíli odhodlaná a rozhodnu se pro druhou variantu, což znamená, že musím zajít do masny, protože když už, tak už. 

Ale to má svá pravidla. 

Pokud chci maso čerstvé (a to já chci), musím pro něj jít buď v pondělí nebo ve čtvrtek. Ale neřekli mi to v masně, tam se tváří, že jim čerstvé chodí třikrát denně. Řekla mi to jedna hodná paní, která tam prý chodí celý život a navíc bydlí naproti, takže to má vysledované, a tak se tím řídím.

Další krok je nezapomenout, že chci do masny jít, což je samo o sobě docela výzva, která může dobu čekání na výsledek protáhnout klidně i o celý týden (nebo dva).

A pak je tu ještě jeden rozpor...Sekanou mám z dětství zažitou jako nedělní, skoro až sváteční jídlo, což se ale úplně nepotkává se dny, kdy je v masně čerstvé maso. Takže jí míváme buď v neděli z masa z obchoďáku, a nebo ve všední den k večeři. 

Ale to se mi zdá takové divné.

Večeřet slavnostní oběd. 

A tak si jí dávám až další den, vychladlou s chlebem a s hořčicí.

Ačkoliv je to tedy poměrně jednoduché jídlo, cesta k němu u nás jednoduchá nebývá (můj muž by jistě dodal něco jako: "Protože u nás nikdy nic nemůže být jednoduché..." a asi by měl celkem pravdu.)

Tak třeba posledně...

Muž na začátku týdne vyslovil přání. A měl štěstí. Ten týden totiž bylo v pátek nějaké volno, což ve mně vyvolalo pocit neděle, takže ideální čas na sváteční oběd. A navíc to pasovalo do harmonogramu čerstvosti v masně.

Všechno mohlo dopadnout skvěle, kdybych ovšem do té masny nezapomněla dojít.

Nakonec to ale zas tak nevadilo, jelikož jsme se stejně v pátek ráno rozhodli odjet na neplánovaný prodloužený víkend ke známým.

Následující týden musel muž na služební cestu, a tak jsem se rozhodla, že mu sekanou udělám jako překvapení, až se vrátí domů.

Jenže během jeho služebky onemocněly obě děti (to je taky takový zajímavý úkaz, že děti jsou zásadně nemocné, když je muž pryč), takže jsem se pro maso nedostala.

A tak když se muž vrátil, vyrazila jsem nakoupit.

Bloudila jsem po obchodě a přemýšlela, co budu vařit.

A vymyslela jsem koprovku, dlouho jsme jí neměli.

Muž jí s chutí snědl, a pak se tak trochu nesměle zeptal, jestli jsem neříkala, že bude sekaná.

No. Říkala. 

Ale úplně jsem na to zapomněla.

Hned v pondělí jsem se proto vypravila do masny, koupila maso, doma jsem ho namlela a vrhla se na to.

Tak tahle sekaná, ta bude, říkám si v duchu, když opatrně přiklápím víko zapékací mísy (nebo skleněného pekáče? Jak se to vlastně jmenuje?).

Mezitím co chystám brambory na kaši, občas kouknu do trouby a doslova se kochám...

Slaninka na povrchu se krásně vypéká. Už jen za chvíli naposledy podlít, odklopit a nechat dopéct.

Když přijde ten správný čas, nasadím chňapky, otevřu troubu (stejně jako vždycky zapomenu uhnout hlavu a málem si opařím celý obličej), povysunu mřížku, chytnu horní víko pekáče a...

Ono mi najednou vyklouzne z ruky...a spadne.

Ale ne na zem.

Ono spadne na spodní část pekáče.

A jak tam spadne, tak se rozbije na několik kusů, které si nyní hoví u té luxusní skoro dopečené sekané. A v mžiku je všechno (včetně mě) pocákané tím mastným výpekem.

Rychle kontroluju popáleniny...jo, to přežiju, ale co budeme jíst? Na malinkou chvilku mě napadlo, že je pekáč z tlustého skla, tak by tam nemusely být žádné malé úlomky...Ale velice rychle tuto úvahu opouštím, a to nejen proto, že nechci riskovat naše zdraví.

Ukáže se totiž, že může být ještě hůř.

Spodní část pekáče totiž praskla a ten výpek teď vytéká doslova do celé trouby, kde se hned připaluje. Škvaří. A protože jsem si pekáč povytáhla na mřížce ven, výpek teče taky na otevřená dvířka a protéká skrz takový ten šuplík, kde mám všechny plechy, až na zem a pod linku.

A já koukám a vůbec nevím, jak to zachránit. Pokud pekáč zvednu, pravděpodobně se rozpadne a bude to ještě horší. Takže nejenže nevím, co budeme jíst, já ani netuším, jak tohle budu uklízet. Jestli to vůbec půjde uklidit.

A vtom se otevřou dveře a ozve se "Jsme domaaaaaa, teda tady to voní, já už se nemůžu dočkat, mám takový hlad."

A já tam stojím, odevzdaně koukám na kapající výpek a sama nevím, jestli mou další emocí budou krokodýlí slzy nebo hysterický smích...

Muž vejde do kuchyně a kouká. Nejdřív na mě, pak na troubu a pak na střepy v sekané. A já koukám, jak se mu najednou ve tváři zjeví takový výraz, který jsem za všechny ty roky, co jsme spolu, ještě nikdy neviděla. Vybavilo se mi, jak moje babička občas říkala, že se tvářím, jako by mi hračky spadly do kanálu. A přesně tak se tvářil on.

Ale ustál to. A dokonce vymyslel řešení a rozdal úkoly.

A já jsem byla neskutečně ráda, protože jsem touto situací byla v podstatě paralyzovaná a plnění úkolů bylo to jediné, co jsem mohla zvládnout.

Vzala jsem tedy podle pokynů syna na gauč na pohádku a u toho objednala čínu. Syn si dal příkrm ze skleničky.

Můj muž mezitím zlikvidoval pohromu v kuchyni alespoň do té míry, aby se nikomu nic nestalo, kdyby tam vešel.

Když jsme se najedli, šla jsem uspat syna a u usínání jsem se v duchu zařekla, že skleněný pekáč už nikdy. Koupím si pěkně klasický plechový, sice do něj neuvidím, ale tohle se mi s ním  určitě nestane a navíc nebude tak těžký.

Nakonec jsem usnula se synem.

Když jsem se vzbudila, přišel šok.

Přijdu do kuchyně a tam vzkaz: "Jel jsem do obchodu."

To ještě nebyl zas takový šok. Ten přišel až když jsem koukla na troubu.

On jí umyl.

Ale jak!

Naprosto celou jí rozebral. Takhle čistá nebyla snad ani když jsme jí koupili. Já jí myju celkem pravidelně, ale neměla jsem tušení, že některé části jdou vyndat, že některé skvrny nejsou trvalé, nebo že jde dokonce rozmontovat a umýt to okýnko ve dveřích.

V tu chvíli jsem měla pocit, že je to ta nejhezčí a nejromantičtější věc, co pro mě kdy udělal. To bych mu samozřejmě křivdila, ale ta úleva, že to nemusím uklízet, byla obrovská.

Za chvíli muž dorazil z obchodu a povídá: "Mám pro tebe překvapení."

Podle toho, jak ho znám, jsem si byla skoro jistá, že to bude velká čokoláda. A tak mu rovnou říkám: "Tos nemusel. To, žes to uklidil je nejvíc." A možná tu chválu trošku přeháním, aby byl motivován se čištění trouby věnovat pravidelně.

Načež mi odpoví: "Já vím, že jsem nemusel, ale viděl jsem, jak jsi z toho byla smutná."

Já se usměju a v duchu tipuji, která čokoška to bude.

Ale tentokrát jsem to neodhadla.

On mi totiž koupil...

Nový skleněný pekáč!

Ještě větší, ještě těžší a snad ještě skleněnější...

PS: Pokud byste si chtěli vyzkoušet, o co tenkrát můj muž přišel, recept najdete tady.

A co vy? Taky máte nějaké kontroverzní jídlo? 😄
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám povídka líbila.