R.E.Ž.I.M. (Nevyslovujte, pokud máte malé děti...)

Dnes jsme měli s mužem takovou debatu, která mě přivedla k zamyšlení. Hlavním tématem byl režim. Což je jedna z největších rodičovských výzev. 

Aspoň tedy pro mě.  S mou povahou mám ráda, když vše šlape podle plánu a velmi často mě naprosto rozhodí, pokud nešlape nebo pokud mi nedejbože můj plán někdo (můj muž) naruší svou nerozvážností nebo spontánností. 

To pak nastává jiný režim. 

Režim chaosu.

Období, kdy to všechno pustím. Protože když není plán, nemůže být stres z toho, že ho nikdo nedodržuje. Ale nevydržím v tom dlouho, protože za několik dní už je to jednoduše neudržitelné. 

Děti neví, co se sebou. 

Já nevím, co s nimi. 

A můj muž nejspíš ani neví, že se něco děje.

A tak zase přichází moje (možná zbytečně přehnaná) snaha o nastolení režimu.

Je to takový začarovaný kruh.

A taky myslím, že ten, kdo má na starosti nastolení režimu (tedy ve většině případů matka, i když doba se mění) je nedoceněn. 

Protože prostě, co si budem. 

Většina času, který s dětmi tráví tatínci (alespoň tedy ti v mém okolí) je ohraničená. 

Má konec. 

Konec, kdy zodpovědnost za režim zase přechází na matku. Například, když má tatínek zabavit dítě, aby se matka mohla osprchovat. 

Co udělá? 

Rozdovádí ho tak, že dítě další dvě hodiny lítá po bytě jako já po osmi kafích. 

Někdy se mi podaří využít tento čas k odpočinku. 

Aktivnímu odpočinku. 

Tedy uklízení. Protože na čtení knihy se stejně nemůžu soustředit, ale pořád to má větší smysl, než se snažit uspat rozdováděné dítě.

Ale většinou mě to štve. 

Protože já vím. 

Vím, že když je naše dítě unavené a přetažené s mnohem větší pravděpodobností budeme místo usínání řešit, jestli s boulí na hlavě jet nebo nejet na pohotovost. 

Taky vím, že se během noci bude budit častěji než normálně a pravděpodobně se taky ráno vzbudí mnohem dříve, takže počítám, o kolik méně času naspíme, protože to je přímo úměrné tomu, o kolik budeme následující den protivnější než normálně. Já i on.

Prostě jak říká moje známá. 

Tatínkové to mají na párku.

Nevadí jim, že dítě usne ve čtyři hodiny v autě cestou z obchodu, i když to znamená, že večer bude prakticky neuspatelné. Nakonec totiž stejně zavolá maminku a tatínci s pokrčením ramen a výrazem "Fakt jsem se hrozně snažil ho uspat, ale prostě chce tebe."  uloží k televizi. 

Nebo třeba svačinka. Prostě se z hřiště vrátí přesně ve chvíli, kdy je zrovna vytřený celý byt. Protože "malý tě prostě pořád volal". Ano volal, protože měl hlad a protože ví, že matka dokáže zázračně vykouzlit tu svačinu, která byla celou dobu s vámi v tašce.

Ale ještě mnohem horší je, když vám ten váš zavedený režim nikdo ani nic nenarušuje a on stejně z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu nefunguje. 

A pak je tu ještě jedna zrada. Děti rostou. A jejich potřeby se mění. 

Takže když s vypětím všech sil konečně nastavíte aspoň něco, co se režimu zdánlivě blíží, ono se to začne měnit. 

Ze dne na den je všechno jinak. 

Ke kojení přidáváte příkrm, ale aby ho dítě vůbec chtělo jíst, musí být zároveň vyspané a hladové. Ale ne moc, to pak nový příkrm nechce, ale ani málo, protože to ho pak taky nechce. A když zdoláte tohle, tak se najednou ze čtyř spánků denně stanou tři, pak ze tří dva a ze dvou jeden. A do toho musíte nějak napasovat všechny ty zdravé svačinky, rozvojové aktivity, procházky na čerstvém vzduchu a kroužky. 

Ale protože matky jsou držáci, tak držíte. 

A každý den si říkáte, že zítra to určitě vyjde líp.

A pak se vám možná jednoho dne stane něco neuvěřitelného. A možná se stejně jako já budete muset několikrát štípnout, abyste se ujistily, že se vám to nezdá...

Ten den bylo už od rána naprosto všechno podle plánu. Mé dítě mělo hlad, když byl čas jíst, šlo bez protestů spát, když byl čas spánku a mezitím si v poklidu a spokojeně hrálo. Žádná svačinka naházená na zemi, žádný pláč u uspávání, žádné zlobení se u oblíkání bundy. Prostě nic. Stihla jsem ten den uklidit, navařit, vyprat několik praček, upéct koláč a ještě jsme byli dvakrát venku. 

Dokonce i večer malý usnul doslova za pár minut. A tak jsem radostně vyplula z ložnice, zašla si do kuchyně (kde nebyl jediný kousek neumytého nádobí) uvařit čaj a usadila jsem se vedle muže na gauč v našem naklizeném obýváku.

Tak. Teď už jsem fakt zkušená máma.

Konečně máme režim.

Samou radostí jsem ten den vůbec nemohla usnout, a tak jsem začala číst knihu (o rodičovství, protože jsem teď něco jako odborník, že). Kolem půl jedné se mi konečně začaly zavírat oči a usnula jsem.

Probudil mě hrozný křik. Pláč. Řev.

Co se děje, to už je ráno a budí se na mlíko?

Ne. Nebylo ráno.

Bylo přesně 00:50. Prospala jsem se krásných dvacet minut.

Ale co se teda děje, proč tak křičí.

Beru ho z postýlky a je mi to jasné. Dítě celé mokré, postýlka taky.

Občas se to stane, asi tak jednou za měsíc, v duchu si říkám, proč ale zrovna dneska, když tak pěkně spal?

Vezmu ho do koupelny převléct a přebalit a hned je mi jasné proč.

Protože se celý den nechal v klidu i přebalit, rozhodla jsem, že dopotřebuji klasické zalepovací jednorázové plíny. Běžně už totiž používáme takové ty natahovací kalhotkové. No a já jsem jí synovi dala i na noc a asi špatně přitáhla.

No nevadí.

Půjdeme to převléknout.

Cestou do koupelny se stavím ve skříni pro pyžamko.

Počkat! Proč tu žádné není? To je divné. Vždyť jsem prala.

No jasně, já nevyndala tu poslední sušičku.

Tak pokračuji do koupelny, kde zjistím, že jsem tu poslední sušičku ani nezapnula.

Super. Pyžamko tedy nemáme.

Je zajímavé, že takováhle věc se nikdy nestane, když má člověk plnou skříň vypraného (a suchého) oblečení.

Budeme kreativní. Dáme bodyčko a tepláky, vždyť je to podobné.

A vlastně je to docela geniální, ráno už bude rovnou oblečený. Možná to tak budu dělat normálně. Místo pyžámek přikoupím bodyčka a tepláčky a už nikdy pyžamko nedojde.

Přesunu se i s malým do koupelny na přebalovací pult a začnu ho svlékat z mokrého pyžamka.

Sundám plínu. A hle, ono to může být ještě o trošku horší.

Než mi dojde, co se vlastně děje, jsem celá mokrá. Stejně jako přebalovací podložka, připravené suché oblečení, moje pantofle a záda mého miminka, které teď leží doslova v louži.

Chvilku na to koukám a přemýšlím, kde začít. Zkouším zavřít oči, jestli to náhodou není jen špatný sen.

Nebyl.

Takže osprchovat miminko, které je z toho podobně nadšené jako já z toho, co se zrovna děje. Ale má to lepší, nemusí se regulovat a tak ječí jako o život a já si představuji, že ječím s ním.

Docela to pomáhá.

Mimčo po chvilce boje převléknu do suchého a odnáším ho do postýlky, která je...MOKRÁ. 

Tak na to jsem zapomněla, dobře. Ve velké posteli zůstat nemůže, to by spadnul. Tak do houpátka. Třeba tam i usne.

Samozřejmě, že neusnul.

Dál chudák ječí na celé kolo. A já se rychle sprchuji. Převlíkám. Myju v rychlosti koupelnu a svlékám mokrou postýlku.

Ale převlékat to teď nebudu. Stejně ho uspím kojením. Doufám. 

A naštěstí se to povedlo.

Akorát můj adrenalin, kortizol a kdoví, jaký hormon ještě, jsou na svých maximech.

Takže další dvě hodiny se převaluji ze strany na stranu.

A odpočítávám, kolik hodin spánku mi ještě zbývá...pět...čtyři a půl...čtyři...

Snažím se počítat ovečky a u toho si vsugerovat, že spát nepotřebuji, což mě nakonec uspí.

A pak přijde ráno, vstáváme dřív...5:55. 

Přemýšlím, jestli ty tři pětky něco znamenají.

No musím říct, že podle toho, co se dělo následující dny, to znamenalo jediné.

Vyslovit nahlas něco jako "Konečně se mi podařilo nastavit režim." je podobně troufalé, jako myslet si, že když dítě zavřelo v postýlce oči znamená to, že usnulo.

A co vy? Máte režim nebo raději nevyslovujete? 😄
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám povídka líbila.