Křeslo na doživotí...

Všimli jste si, že snad ve všech amerických filmech mají novopečené maminky houpací křeslo, ve kterém kojí a uspávají miminko a vše je takové krásně poklidné a usměvavé? To velké z filmu by se nám do ložnice nevešlo, ale takové to menší, které sice není úplně houpací, ale takové jakoby klepací, no prostě se v něm musíte trošku hýbat..to se nám vešlo.

Paráda, takže u toho kojení budu vlastně i cvičit.

Křeslo jsem si nachystala do ložnice, tak, abych se z něho mohla dívat z okna, vedle jsem si připravila čaj, knížku a další nezbytnosti. 

Prostě dokonalou kojící stanici.

Když přišel čas kojení, syna jsem si položila na obyčejný velký polštář (s mým kojícím jsem se na křeslo totiž nevešla), ve kterém byl jako v zavinovačce a usadili jsme se do křesla. A bylo to skoro takové, jak jsem si to plánovala, jemně jsem se pohupovala, syn pil, pak spokojeně usnul a já tam seděla, pohupovala se, chvílemi četla knížku a chvílemi jen tak koukala z okna. 

Tak takhle jsem si to mateřství představovala. Idylka.

Asi na dvacet minut.

Pak se totiž ozval můj močový měchýř.

Nejdřív mi jen dal vědět, že existuje. Ale za chvíli už chtěl mou plnou pozornost. No nic, idylka končí, budu muset dát syna do postýlky. Snad se nevzbudí.

Aha. Tak pozor, my máme jiný problém.

Já nedokážu vstát. 

Prostě jsem nebyla schopná se z křesla zvednout i se synem v rukou. Jak se v něm krásně sedí, protože člověk do něj zapluje do takového záklonu, tak se z něj nedá zvednout jinak než tak, že se člověk zapře rukama o opěradla, ale jak, když v nich má miminko?

Napadlo mě, že bych se mohla zkusit jakoby rozhoupat a odpružit, ale ani to se neukázalo jako možnost. Vzhledem k mé teď již poměrně akutní potřebě, to nepřinášelo úlevu a navíc jsem se bála, že se odpružím moc a skončím i s miminkem v náručí naražená na okně.

Chtěla jsem tedy dítko položit na zem, ale prostě tam nešlo dosáhnout. Ani ze strany, ani zepředu jsem se nedokázala ohnout tak, abych ho položila až na zem.

Takže si to shrneme.

Sedím v křesle, ze kterého nedokážu vstát s dítětem v rukou, ale ani nezvládnu nikam odložit dítě, abych vstala bez něj.  Takže... já tady zůstanu už do konce života. Do konce života budu sedět v křesle a kojit. 

No tak se zase uklidníme. Takže co teď?

Zavolám muži, jestli už se neblíží domů.

No jasně! Proč by byl mobil po ruce, když ho zrovna potřebuju.

No tak nic, jsem v tom sama, nevím, za jak dlouho přijde a čas katastrofy se blíží.

Buď to zvládnu nebo…

Začala jsem se sunout z křesla dolů, ale úplně pomaličku, protože jsem se bála, že se křeslo překlopí. A u toho jsem zároveň miminko opatrně (abych ho nevzbudila) pokládala na polštáři na křeslo. No kdyby to někdo natočil, mohl by z toho být virál s názvem "Jak se matka dokáže změnit v hada."

Po několika minutách jsem se konečně úspěšně sesunula na zem, syna jsem tam pro jistotu dala taky a rychlostí sprintera, který právě dobíhá do cíle jsem vyrazila vyřešit, co bylo nezbytné.

Jen jsem otevřela dveře, narazila jsem do mého muže, který právě dorazil z práce. 

Vysvětlí mi někdo, proč nemohl přijít o pět minut dřív?

Četli jste mé povídání o (ne)kojícím polštáři? Skoro bych řekla, že je nejlepší kámoš s tímhle křeslem a možná ještě do party přiberou (ne)kojící podprsenky, o kterých vám povím zítra.

I když je fakt, že o tomhle křesle aspoň nikdo netvrdil, že má být na kojení.

Stalo se Vám někdy něco podobného? 😊
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám povídka líbila.