I mistr plísňař se někdy utne...

A to přišlo dnes ráno. Alespoň u nás.

Je tu podzim a spolu s ním období, kdy se zvyšuje počet dní, během kterých se prakticky nedá větrat, protože venku je buď smog nebo kouř. Nebo oboje.

Obecně mám podzim ráda. Snaží se nás docela hezky připravit na to, že nám následujícího půl roku bude zima, že sníh uvidíme jen občas a než se z něj stihneme zaradovat, budeme ho nenávidět, protože se změní na tu špinavou břečku, kterou se budeme brodit. 

A aby náš šok z příchodu zimy nebyl takový, podzim nás chlácholí barevným listím, a taky tím, že nás po pár skoro zimních dnech překvapí krásným letním počasím. 

Kromě toho poskytuje zdarma mnoho materiálu na výrobu zvířátek nebo dekorací. 

Za okna i domů můžu dát vřesy, což jsou asi jediné rostliny, které dokáží přežít mou péči. 

A všude jsou dýně, které doma zbožňujeme. K jídlu, na ozdobu i na vydlabávání.

Co ale nemám ráda, je, že jak začínáme topit, naše plastová okna se začínají měnit ve vertikální brouzdaliště. A občas, když usneme všichni v jednom pokoji, zafuníme ho tak, že ráno z oken vysávám doslova decilitry vody. (Ano, vysávám. Vysavačem na okna. Skvělá věc.)

Nejhorší je ovšem to, že kde je vlhko, tam chce být plíseň. 

Ale kde je plíseň, tam nechci být já. 

Takže spolu s podzimem začíná u nás doma hon na plísně.

Za ty roky už jsem se poměrně vypracovala, vyzkoušela jsem mnoho prostředků i přístupů, přečetla mnoho doporučení. Ale v podstatě bych to shrnula tak, že pokud v bytě žijete (tedy funíte, vaříte, žehlíte a sušíte prádlo) a málo větráte, návštěva plísně je jen otázka času. Takže pak už jen kontrolujete a hasíte ohýnek dřív, než se z něj stane požár. 

Ale já hasím fakt dobře. 

V podstatě občas hasím i tam, kde ještě ani nehoří.

Můj muž pro to nemá příliš velké pochopení. Jednou jsem ho dokonce zaslechla, jak chvíli po tom, co jsem ho prakticky donutila vymalovat celý byt protiplísňovou barvou, na chodbě někomu říká:

"Ona je v tomhle fakt neuvěřitelná." (Tak to jsem nastražila uši...Kdo? já? A v čem?) A on pokračoval nějak takhle:

---

My třeba jdeme k někomu na návštěvu nebo jedeme někam do hotelu a ona vejde do pokoje a začne se rozhlížet. Ale ne jako normální člověk, který se dívá, jestli se mu líbí nábytek, jestli je uklizeno nebo třeba koukne na fotky a obrazy na zdech. 

Ona zapne svůj plísňový radar a hledá. 

A většinou najde. 

A když nenajde, uzavře to s tím, že to tam ale cítila, že asi byla za skříní. Naštěstí skříně na návštěvě zatím neodsouvá, ale myslím, že to přijde.  (Tak to už trochu přeháníš, říkám si v duchu.)

Doma, to je jiná. To jsem byl takhle jednou na služebce, mluvíme spolu po telefonu a ona najednou říká: "Já jí prostě cítím, někde tady bude." A o pár desítek minut později mi přijde fotka, na které jsou tři milimetrové tečky na zdi a popisek: "Já to věděla!!!" (Nebyly milimetrové a bylo jich víc, aby bylo jasno.)

Jednou jsem dokonce přijel domů, v ložnici byly rozebrané podlahové lišty a žena mi vítězoslavně hlásí, že jí konečně našla, že byla pod lištou. Tři tečky byly pod lištou. Lišty nejsou pro jistotu zpátky doteď. (No nejsou, protože, když je tam dáme, udělá se to tam zas.)

Dokonce i nábytek máme doma rozmístěný tak, aby na rizikových zdech (ano opravdu máme jasně definované rizikové zdi) nebyl žádný těžký, který by nezvládla sama odsunout, kdyby jí popadla touha najít tři tečky plísně, když zrovna nejsem doma. (To není touha, to je nutnost.)

A víš co? Občas nemáme doma jídlo, ale rozhodně vždycky máme několik prostředků proti plísni. (Tak to pozor. Já vidím v lednici jídlo vždycky. Hlad a chuť jsou dvě různé věci. Ale ty prostředky máme no.)

Můžu ti říct, že já jsem nikdy netušil, kde všude ta plíseň může být...Jako zdi jasně, ale i těsnění na oknech, spáry v koupelně, žaluzie, kytky a nevím, co ještě...Ale nejhorší je, že já většinou ani nic nevidím, nebo si myslím, že je to prach. (Ne! Nikdy to není prach! Prach si prostě nesedá do úhledných koleček.)

Naštěstí jsem před pár lety objevil tuhle protiplísňovou barvu, a tak mám pokoj aspoň od těch zdí. Akorát jen na tři roky, pak to prý přestává fungovat. (To jsem si nevymyslela, to je v návodu.)

A pak je tu ještě jedna věc, pokud jednou něco zplesniví, musí to z domu. (To je pravda, pokud to nejde pořádně vyvařit, na nápravu nevěřím.)

---

No jedno se mu musí nechat...Lépe bych můj hon na plíseň asi nepopsala.

Jen bych doplnila, že asi nejčastěji musí z domu dceřiny plastové láhve. 

A teď se přiznám k něčemu, co se mi přiznává skutečně těžko. 

Jednoho dne dcera přišla z příměstského tábora a povídá: 

"Mami, představ si, že mi zplesnivěla lahev na pití."

"Cože?" vyhrknu. Ale hned vzápětí si uvědomím, že lahve myju já a uklidním se.

"No fakt. Paní učitelka si musela koupit pití v automatu, to si nalila do skleničky a tu prázdnou lahev mi dala, abych si do ní mohla napustit šťávu."

"Cože?" opakuji ještě jednou a v duchu si říkám, že jsem tou svou posedlostí asi dceru naočkovala a ona teď zbytečně přehání. Jestli tam fakt plíseň byla, maximálně nějaká mini tečka na těsnění, vždyť se přeci znám.

"To bylo asi jen nějaké smítko." řeknu co nejpřesvědčivěji.

"Ne, mami. To nebylo. I paní učitelka říkala, že z takové lahve nemůžu pít. Tak dívej."

A vytáhne z batohu svou tmavě růžovou lahev a ta má zhruba uprostřed stěny doslova plísňovou kolonii o velikosti dva krát dva centimetry. 

A já nevěřícně hledím na tu noční můru a nevěřím, že se to stalo.

Jak se to stalo, to mi bylo jasné hned. Láhev zůstala zapomenutá v batohu z minulého dne i s nějakým džusem a myla jsem jí až ráno, takže podmínky pro nárůst byly ideální.

Ale jak mi to mohlo uniknout, tak to doteď  netuším...

A když už mi to uniklo, tak proč zrovna v den, kdy o tom má dcera stihla informovat celý tábor? 

A co vy? Taky pořádáte hon na plísně? 😄
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám povídka líbila.