Dobrý den,...a dál už to znáte.

To jsme se takhle jednou vraceli s asi tříměsíčním synem autem od rodičů. Syna jsem nakojila těsně před cestou, takže po chvilce jízdy spokojeně usnul a cesta nám docela pěkně ubíhala. Asi po dvou hodinách se ale probudil, a tak jsme si řekli, že někde zastavíme a zase ho nakojím. Než jsme ale našli vhodné místo, syn zase usnul. Protože jsme ho nechtěli zbytečně budit na kojení, rozhodli jsme se, že už to dojedeme, do cíle nám totiž zbývalo jen něco málo přes půl hodinky.

V duchu jsem si pomyslela, jak jsme to dneska pěkně zvládli, když v tom můj muž začal brzdit. Podívám se před sebe a tam moje noční můra…kolona. A tak jsme zůstali stát. A mně se automaticky začalo chtít na malou (jako kdykoliv, když vím, že zrovna není kam jít), ale to zdaleka nebyl náš největší problém. Jak jsme zastavili, po několika minutách se samozřejmě probudil i syn a vůbec nebyl v dobré náladě.

Chvilku ho zabavily hračky, ale napětí se pomaličku stupňovalo. Měl za sebou skoro tři hodiny v autosedačce v jedné poloze a bez kojení. Jenže vyndat jsem ho nemohla, ze stání v koloně mám velký respekt, vždy trnu, aby do nás někdo nenarazil a navíc jsem doufala, že každou chvilku pojedeme.

Že to tak nebude, jsem pochopila ve chvíli, kdy na místo přijíždělo čtvrté policejní auto, hasiči a dvě sanitky. A tak jsem z předního sedadla přelezla za synem dozadu, zde nutno podotknout, že tam byla ještě starší dcera v autosedačce, takže místa skutečně pomálu a já po dvou dětech nejsem úplný drobeček. Ale napadlo mě, že by konečně mohla najít využití moje nadstandardní výbava, kterou mi syn nadělil jako bonus a mohla bych se k němu prostě naklonit a nakojit ho v autosedačce. Jenže představa se nějak nesetkala s realitou...

Zkoušela jsem všemožné polohy, čímž jsem sice zkrátila čekání dceři, která se mohla potrhat smíchy, ale miminko jsem nepotěšila. Vždycky prostě buď kousek chyběl, aby to pasovalo (aneb jak jeden centimetr může rozhodnout o osudu celé rodiny), nebo se v dané poloze nedalo vydržet déle než dvacet vteřin.

Usoudila jsem, že takhle to nepůjde a začala propadat zoufalství (ano, mám trošku sklony k propadání panice, ale naštěstí taky pod tlakem většinou vymýšlím nejlepší řešení). A stalo se to i tentokrát. Uvědomila jsem si, že když syn dostává vitamín D, odstříkávám na lžičku trošku mléka a on to celkem obstojně sní. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem právě vyřešila jeden ze zásadních problémů lidstva.

Takže jsem se napasovala mezi syna a dceru (a doufala, že se odtamtud ještě dostanu a nebudu muset požádat o pomoc přítomné hasiče). No a ono to šlo, pár kapek na lžičku a šup do pusinky. V tu chvíli jsem byla sama na sebe opravdu pyšná. Geniální máma. Miminko jí, dcera se baví a čekání utíká. Co by se mohlo pokazit?

No a jak se tak v duchu pochvaluju, jak jsem to krásně vymyslela, najednou vidím, jak můj muž stahuje přední okénko. Než jsem vůbec stihla nějak zareagovat, v okýnku jsem uviděla hlavu pana policisty. A co viděl on?

Ženu napasovanou mezi sedadly a autosedačkami.

V jedné ruce lžičku.

V druhé celou svou levou mlékárnu, kterou jsem mu servírovala přímo do výhledu.

A k tomu všemu ve tváři výraz člověka, který zachraňuje celý svět.

Asi nám pan policista tenkrát říkal, co máme dělat. Já jsem ale v hlavě slyšela jen ono známé:

"Dobrý den, ..." 

Líbil se vám příběh? 
Budu ráda, když mi napíšete svůj podobný zážitek na 📧 vykojenamama@gmail.com 
Nebo mi jen dejte vědět, čemu jste se smáli nejvíc.