Ani o minutu dříve, ani o minutu déle...

Když se mi narodila starší dcera, v porodnici se jelo podle jasných instrukcí.

Maminko, kojí se po třech hodinách. Rozhodně ne dřív. (Promiňte, ale já nejsem vaše maminka.)

Kojí se maximálně deset minut z jednoho prsu. Rozhodně ne déle.

Miminko nesmí u kojení usnout. Ani v noci.

Kojení je proces.

Nejprve svléknout miminko do naha. (Super, teď má hlad a ještě je mu zima.)

Zvážit a zapsat do tabulky. (Protože vyplněná tabulka je základem spokojeného…personálu.)

Přebalit. Obléknout. To vše za vydatného ječení hladového miminka.

A pak sednout na židli a konečně nakojit.

Když má miminko jen hlad, ještě to jakž takž jde. Když má velký hlad, jde to hůř. A když má obrovský hlad, křičí jako o život a zároveň se ještě neumí přisát, nejde to většinou vůbec.

Ale to nevadí, protože "Maminko, kdyby to nešlo, tak volejte. (Promiňte, ale já nejsem vaše …no to je jedno.)

A tak jsem volala a sestřička se objevila v pokoji snad ještě dřív než jsem položila sluchátko (a za to jí patří opravdu velký dík).

Tenkrát jsem se jala vysvětlovat, kde je problém, ale než jsem se nadála, sáhla mi sestřička do košile s takovou samozřejmostí, jako by to dělala každý den (což asi dělala), vytáhla, co bylo potřeba, miminku zmáčkla pusinku, aby jí otevřelo, rázně ho nasměrovala ke zdroji a…

ono se prostě přisálo a pilo.

V němém úžasu jsem poděkovala, sestřička se jen usmála a odešla, ale já to v těch jejích očích viděla.

Bohužel, i přesto, že techniku už jsem celkem zvládala, dcera při kojení neustále usínala, což byl trošku problém, protože "jestli se nevejdete do tabulek, přidáme příkrm". Sestřička se sice tvářila, že vlastně o nic nejde, ale její výraz opět naznačoval, že takhle ze mě matka roku nebude.

Ale co bylo naprosto nejhorší, tak to byly noci, protože v noci bylo potřeba děti na kojení budit. Jestli jsme i v noci prováděly celý kojící rituál, to už jsem asi raději zapomněla, ale vzpomínám si, že jsme musely kojit v sedě na židli.

No a abychom to všechno dodržovaly i doma, tak jsme odcházely vybavené informacemi o bolestech bříška při častějším kojení a o nebezpečí zalehnutí dítěte, pokud bychom si ho snad vzaly do postele…

O osm let později jsem se v porodnici ocitla znovu, kojící rituál jsem si pamatovala krok po kroku a protože jsem už nebyla prvorodička, chtěla jsem ukázat, jak to znám.

A tak hrdě říkám:

Budu kojit po třech hodinách, ať ho nebolí bříško, že?

Ne. Kojíme na požádání.

Aha… takže po dvou hodinách?

Ne. Prostě kdykoliv si řekne.

Ale těch deset minut kojení platí?

Ne. Kojte tak dlouho, dokud pije.

Chápu, ale sestřičko, to mi pak u toho kojení usíná.

No tak ho nechte, vždyť je to přirozené.

A kolikrát mám v noci budit na kojení?

Nebuďte, jen kdyby nám nepřibíral.

No vidíte sestřičko, vždyť já tu nemám tabulku.

Tabulku na co?

No…asi na nic, řekla jsem si už jen v duchu a přemýšlela, co se to děje.

A když se tentokrát miminko nechtělo přisát a já si zavolala sestřičku na pomoc, už ve dveřích spráskla ruce a říká: No to se nedivte, když jste tady celá zkroucená na židli, honem do postele a udělejte si pohodlí.

Ale co když mi spadne?

Nespadne. Přece ho držíte.

To už jsem byla zcela zmatená a začala jsem přemýšlet, co se za těch osm let změnilo...rodíme jiné děti, kojíme jiné mléko? A pak jsem to konečně pochopila. Nevím, jak přesně se to stalo, ale pravidla teď určujeme jen my. Já a dítě. No…spíš asi jenom dítě. Protože prostě vždycky bude mít hlad přesně v tu chvíli, kdy ho má, ani o minutu déle. A kojit se bude přesně tak dlouho, jak bude potřebovat. Ani o minutu méně.

A jestli ho pak z toho bolí bříško nebo ne? Tak to já doteď nevím…

A kdo určoval pravidla, když jste kojily vy?  😊
Budu ráda, když mi napíšete na 📧 vykojenamama@gmail.com 
A nebo mi jen dejte vědět, jak se Vám příběh líbil.